Pravidla.
„Tak je to správné..“ „Chováš se jako hovado..“ „Přeci nejsme zvířata..“ „Tohle já nemůžu, protože..“ „Vždyť to přece nejde..“ „Ale vždyť máš ženu a dítě..“ „Máš holku..“ „To já bych nikdy neudělala..“ „Když by to on neudělal, tak já bych nikdy..“ „Tohle nejsem já, to jsem si nikdy nemyslela..“
Nějaká pravidla zdá se, že být musí. Měla by být zdroj neštěstí? Měla by nás omezovat, abyste si méně užívali krásy života?
Pozoruhodné je, že většina lidí přijme obecnou představu toho, jak je jim vnuceno, že má vypadat život. Dobrovolně si vlezeme do přeplněné zatuchlé jeskyně, kde si navzájem hlídáme svou průměrnost. Pokud někdo ucítí čerstvý závan vzduchu a chce se jít nadechnout ke vchodu, už je všemi nejrůzněji označován či kárán. Nejhlasitěji těmi, kteří se nejvíce bojí hranice překročit. Ještě silnější je reakce, když někdo z jeskyně skutečně vyjde ven a ještě se mu tam líbí.
Pozoruhodnější je situace, když se jeskyně rozpadne. Třeba rozchod partnerů. Žena byla blbá. Nevytvářela prostředí, kde je chlapovi příjemně. Muž odešel. Ani v tom nebyla jiná. Jen mu nebylo hezky. Opuštěná žena pak klidně svá dříve tak pevně stanovená a striktně vyžadovaná pravidla přehlídne. Bez výčitek pak svádí zadané muže, udržuje poměr s ženatým mužem. Ve své tupé majetnické sobeckosti často touží nějaký vztah rozbít, aby mohla mít zase svou zatuchlou jeskyni, kde by se zase snažila aplikovat svá správná a neochvějně pevná pravidla.
To, že si selektivně určuje, kdy pravidla platí a kdy ne si v klidu zdůvodní asi takhle:
„Přeci můžu být taky šťastná..“
Kamarádky, které byly stejného pravidlového ražení a sdílely ty vysoké morální hodnoty, zhrzenou kamarádku vždy podpoří: „No jestli ti ta žena a dítě nevadí a myslíš, že ti to pomůže, tak proč ne?“
Nejste trochu pokrytecké? Nelžete sami sobě???
Přemýšlej a !!!!!NEBUĎ BLBÁ!!!!